Ostrava, 8. listopadu 2020 – Pirát Jan Fišer se řadí mezi ty, kterých je momentálně nejvíc potřeba – zdravotníky v první linii. Jako diplomovaná všeobecná sestra na speciální Covid jednotce Fakultní nemocnice Ostrava dennodenně vykonává nelehkou a obdivuhodnou práci. Stejně jako my všichni, i on zažívá v době koronavirové nejedno „poprvé“. Honza se nedávno přistěhoval z Prahy do Ostravy a určitě ho ani ve snu nenapadlo, že začátky na jeho novém působišti budou tak dramatické a plné adrenalinu.

Honzo, jak ses vlastně jako rodák z Prahy ocitl tady v Ostravě? Většinou jsme svědky spíše opačného trendu, tedy odlivu Ostraváků do Prahy…

Situace s bydlením v Praze není úplně jednoduchá. Chtěli bychom v budoucnu založit rodinu a tak vyhlídky na větší byt v Praze či u Prahy nebyly příliš růžové. Manželka je z Ostravy, já z Prahy a tak jsme se dohodli, že bude dobré když budeme mít zázemí v Ostravě. Moji rodiče za námi jezdí a podnikaji různé výlety a jsou také určitou mírou spokojeni, že se nám tu celkem daří. Jinak si myslím, že ty odlivy se mění, ale uvidíme, jak s tím zamíchá COVID-19.

Běžně působíš jako zdravotník na onkologickém oddělení FNO. Nemocnice se teď ale musely přizpůsobit nové situaci, reorganizují oddělení, počítají volná lůžka a bojují s nedostatkem zdravotního personálu. Jaká je situace v ostravské fakultní nemocnici?

Ano, působím jako diplomovaná všeobecná sestra na onkologii. Pokud porovnám Prahu a Ostravu, tak si myslím, že v Ostravě je situace v oblasti sester o malinko lepší než v Praze. Zejména co jsem pracoval v Motole, tak tam právě pracovalo hodně sester z Ostravy, což je i případ mé manželky, ale hlavně sestry ze Slovenska a začínal tam i příliv sester z Ukrajiny, bohužel ani to nevedlo k vylepšení situace. V Ostravě jsou většinou naše sestry, a i když je jich nedostatek, tak situace není tak vážná.

Nedávno jsi byl přeřazen na oddělení „COVIL“. Co přesně si máme pod tím označením představit? S jakými pacienty přicházíš do kontaktu?

Jsou to pacienti COVID-19 pozitivní a nebo suspektní. Pacienti, kteří potřebují kyslíkovou terapii, trpící zvýšenou teplotou, ztrátou chuti a čichu. K těmto příznakům se také přidává rozvíjející se pneumonie, která vyžaduje léčbu antibiotiky. Jsou to převážně lidé staršího věku. Také jsou k nám přeloženi pacienti z různých oddělení, u kterých se zjistí, že jsou COVID-19 pozitivní, teď zejména z oddělení ortopedie. Nově probíhá také koordinace nemocnic, takže nám už začínají převážet pacienty z momentálně nejvíc postiženého Zlínského kraje.

Bylo pro tebe těžké přeorientovat se z rutiny na trochu jiný druh práce? Museli jste projít nějakým speciálním školením nebo na to v této době není čas?

Školením mě provedla moje kolegyně, která mě naučila oblékat a svlékat speciální ochranné obleky, existuje na to speciální postup. Práce je okořeněna o ty ochranné pomůcky, není jednoduché se třemi rukavicemi zavést kanylu či odebrat krev. U našich pacientů, kteří mají dost vysoký věk, často žíly praskají a nejsou v dobré kondici. Naše nejstarší pacientka má 97 let. Většina z nás je tam v nové situaci a tak by se dalo říci, že si budujeme nové oddělení, které nemá obdoby.

Jaké to je pracovat celý den od hlavy až k patě „obalený“ ve všech těch ochranných pomůckách a speciálním obleku?

Je to velmi náročné. Obdivuju všechny své kolegyně. Vždy jsem celý zpocený, ochranný oblek vůbec nic nepropustí. Respirátor FPP3 pouští pouze vzduchové částice, ale aerosol vám zůstává na obličeji, to vede k akné a k různým kožním postižením. Někdy v tom člověk je i sedm hodin v kuse, což je strašně dlouhá doba. Mlží se brýle a je také hůře vidět, opravdu je to složité.

Stejnou práci jako ty si vybrala i tvoje žena Adriana, je také zdravotní sestra. Bavíte se o práci i po práci? Nebo už toho máte plné kecky a doma raději vypnete? Přijdete spolu vlastně při práci do kontaktu?

Určitě si řekneme, co je nového. Trochu se vyventilujeme, ale většinu času přemýšlíme, co podnikneme, což teď moc nejde, anebo přemýšlíme, jak si odpočineme před další směnou. Momentálně jsme si dali takový osobní lockdown. Distancovali jsme se od Adri rodičů, protože bychom je mohli ohrozit. Opravdu jsme se omezili jen na drobné nákupy, procházky podél Ostravice a odpočinek doma. S mou manželkou se v práci nepotkáváme. Maximálně může nastat situace, kdy by nám z jejího pracoviště překládali pacienta, ale taková situace nenastala a snad ani nenastane.

Jak ses vlastně dostal k Pirátům?

Po sněmovních volbách jsem kontaktoval místní sdružení na Praze 13, kde jsem se stal členem. Buňku vedl Tomáš Murňák. Po úspěchu v komunálních volbách, kdy Tomáš posílil Pražský magistrát, vedl buňku Václav Hrdlička. Jsou to moc sympatičtí lidé, a teď už také můžu říct, že i dobří přátelé. Po třech letech se Piráti společně se Zelenými, s kterými jsme v koalici na Praze 13, rozrostli. Jsou zde v totální opozici, ale i tak s jedenácti zastupiteli odvádí vynikající práci a zamezují nekontrolovatelnému stavění věžáků a doslova ničení zbytků zeleně.