Andrea Hoffmannová je ostravská politička, která zásadně promlouvá do vzdělávací politiky.
V Ostravě z pozice náměstkyně primátora rozjela systémovou podporu nadaných dětí, kariérových poradců i školních psychologů a stála u zrodu projektu Fajne školní bistro.
Po volbách se stala poslankyní a své zkušenosti chce přenést na celostátní úroveň.
1. Co vás přivedlo k politice a právě ke školství? Byl to spíš zájem o vzdělávání, nebo chvíle, kdy jste cítila, že se něco musí změnit?
Mým impulsem byla pracovní zkušenost z Evropského parlamentu. Vždy jsem měla zájem o věci veřejné a organizovala občanské aktivity, ale o politické kariéře jsem neuvažovala. Z evropské politiky jsem byla nadšená, ale zároveň velmi frustrovaná ze zákulisí některých českých europoslanců.
Po návratu mě oslovila politička a pozvala mě na ženský mentoring. Tam jsem si uvědomila, že frustraci můžu proměnit v aktivitu, a rozhodla jsem se vstoupit do politiky.
Školství byla přirozená volba. Jsem vystudovaná pedagožka, učila jsem, dělala výzkum, byla na zahraničních stážích a často jsem narazila na systémové chyby. Došlo mi, že pokud chci něco změnit, dává to smysl skrze politiku. A podařilo se to. Po několika kandidaturách jsem se stala náměstkyní primátora Ostravy pro oblast vzdělávání.
2. Byla jste na kandidátce dvanáctá, ale díky kroužkům jste se dostala do Sněmovny. Co podle vás lidi přesvědčilo?
Byl tu obecný trend kroužkovat ženy, ale věřím, že šlo i o ocenění mojí dlouhodobé práce v Ostravě. Sedm let se věnuji školství systémově a intenzivně.
Po volbách mi chodí spousta gratulací od lidí z profesního i politického okolí. Říkají, že mě kroužkovali, a mají očekávání, že to, co se povedlo v Ostravě, se posune i na celostátní úroveň. Beru to jako velký závazek i zpětnou vazbu, že naše práce ve městě měla smysl.
3. Piráti nepovolují kumulaci funkcí. Jak se vám odchází z role náměstkyně, do které jste tolik investovala?
Je mi to lidsky líto. Práce na radnici je srdcová záležitost. V komunální politice člověk vidí výsledky téměř každý den.
Zároveň vím, že všechno jednou končí. Buď neúspěšnými volbami, nebo posunem na jinou úroveň. Snažím se odcházet zodpovědně. Neodejít ze dne na den, ale projekty dokončit, nastavit a předat tak, aby byly udržitelné. V politice nikdy nevíte, kdy skončíte, takže jsem všechny věci od začátku stavěla tak, aby přežily svého tvůrce.
V Ostravě jednáme o mém nástupci, který už je jasný. Věřím, že na ně plynule naváže.
4. Stát přenáší část odpovědnosti na obce. Jak zajistit, aby podpora dětí a personálu nespadla jen na města?
Stát teď převádí na zřizovatele především nepedagogické pracovníky. V principu je v pořádku, aby měl zřizovatel větší vliv na chod školy. Problém je, že to probíhá rychle a bez dlouhodobého plánu.
Mnohé obce nemají na úřadě odborníky na školství. Spravují jednu školu a často ani netuší, jak důležité jsou profese jako školní psycholog, speciální pedagog nebo koordinátor nadání. Chybí jasné vymezení kompetencí. Ministerstvo by mělo nastavovat systém a standardy kvality, zřizovatelé se starat hlavně o podmínky, budovy a provoz.
Navíc změny trvají dlouho. Funkčnost školních psychologů se pilotně potvrdila a trvalo sedm let, než se to propsalo do zákona. A teď, když už je jejich role zakotvena, chybí peníze na jejich zaplacení. Školy žijí ze dne na den a bez předvídatelného financování se kvalita systémově budovat nedá.
5. Co z Ostravy byste chtěla přenést do celostátního školství?
Určitě podporu nadání. Ve Strategii 2030 je to téma popsáno, ale v praxi nadané děti pořád systematicky nepodporujeme. Je to obrovská ztráta potenciálu jak pro ty děti, tak pro celou společnost. Talent, se kterým nikdo nepracuje, často zakrní nebo úplně zmizí.
Druhé téma je kariérové poradenství. V Ostravě jsme za něj získali národní i mezinárodní ocenění. Každé dítě potřebuje vědět, v čem je silné, co ho baví a jak s tím může pracovat v životě i v budoucím povolání. Kariéroví poradci provázejí žáky i rodiče procesem sebepoznání a volby. Na Ostravské univerzitě díky tomu vzniklo modelové studium kariérového poradenství pro učitele.
Třetí oblastí jsou klinické, takzvané univerzitní školy. Jsou běžnou součástí systému v mnoha zemích. Jde o mateřské, základní nebo střední školy zřizované univerzitou. Probíhá tam normální výuka, ale zároveň se v přímém propojení s fakultou testují nové metody, pracuje se s dětmi z různých prostředí a dělá se výzkum. Výsledkem je lepší příprava budoucích učitelů a rychlejší zavádění ověřených inovací. Vysokoškolský zákon už s klinickými školami počítá, ale chybí peníze na jejich vznik.
6. Duševní zdraví dětí je velké téma. Co by měl stát a školy dělat, aby se děti cítily dobře a bezpečně?
Wellbeing není jedna aktivita. Je to způsob, jak celá škola funguje. Jde o klima ve třídách, vztahy mezi dětmi a učiteli, ale i o prostředí školy, možnosti pohybu, kvalitní školní stravování a dostatek podnětů k učení.
Zároveň musíme myslet i na učitele. Dnes po nich chceme, aby učili, řešili speciální potřeby dětí, konflikty ve třídě, komunikaci s rodiči i administrativu. Bez podpory se lehce mohou lehce vyhořet.
Klíčové je mít na školách funkční školské poradenské pracoviště. To znamená školního psychologa, speciálního pedagoga, případně sociálního pedagoga. V některých situacích pomáhá i mediace nebo koučink. Důležité je nečekat, až problém přeroste, ale řešit ho včas a preventivně.
7. Jaká budou podle vás hlavní školská témata pro Sněmovnu a co byste si přála, aby si lidé spojovali s vaším působením?
Ve Sněmovně nás čeká debata o novele školského zákona, kariérním řádu, financování vědy, výzkumu a veřejných vysokých škol. Dnes systém často trestá školy, které jsou úspěšné a rostou.
Za klíčové považuji to, aby ministerstvo vedlo smysluplný dialog se všemi aktéry školství. Když jsem nastoupila na radnici v Ostravě, každý fungoval sám na sebe. Díky systematickému propojování škol, univerzit a dalších organizací se nám podařilo vytvořit spolupracující síť. Ráda bych podobný princip prosazovala i na celostátní úrovni.
Osobně bych si přála, aby si lidé moje působení spojovali se zlepšením českého školství a s tím, že jsem ve Sněmovně dokázala důstojně zastupovat Moravskoslezský kraj. Nechci být poslankyně, která se v Praze odpojí od regionu, odkud vzešla. Náš kraj se hodně změnil, ale potřebuje silnější zastoupení, investice i státní instituce, které tu chybí. Pokud se mi podaří k této změně přispět, budu to považovat za velký úspěch.