Arnoštovo okénko: Co všechno dělá a jak dlouho pracuje učitel? - Piráti Ostrava

V poslední době byla opět otevřena oblíbená debata na téma, zda mají učitelé dostat přidáno. V tomto státě je už od devadesátých let zvykem většiny vlád veřejně hlásat, že její dlouhodobou prioritou, na rozdíl od těch předešlých, zvýšení vzdělanosti společnosti, podpora učitelské profese a zvýšení platu učitelů zhruba tak, aby měli průměrný plat mezi ostatními vysokoškolskými absolventy. Letos však vidíme opět a znovu, jak to probíhá v reálu.

Vláda, ideálně ústy premiéra, veřejně vyhlásí, že učitelé konečně dostanou výrazně přidáno tolik a tolik procent, kupříkladu letos byl slíben nárůst o 15%. Tato informace zaplní titulní strany všech médií. Pak však přijde realita sestavení státního rozpočtu. Ukáže se, že peníze pro učitele nejsou, a plánovaný objem prostředků je seškrtán. Někdy úplně na nulu, někdy tak, že růst platů stěží pokryje inflaci. V nejlepším případě to dopadne tak, že zhruba kopíruje růst platů ostatních zaměstnanců. Výsledkem je, že se platy učitelů propadají pod úroveň průměrné mzdy. Když vám domů manželka přinese výplatu, která je menší, než částka, kterou hlásá reklama jako nástupní plat prodavačky v LIDLu, je to důvod k zamyšlení. Každopádně touto skutečností se samozřejmě nikdo z vládních představitelů nikde nechlubí a v novinách se málo kdy dočtete, že plánovaných 15% se letos opět nekoná a že to možná bude jen 10%. Pro letošek se aktuálně zvažuje 1700 Kč na hlavu, nakonec možná nebude ani to. Ministryně financí se nechává slyšet, že to, co bylo „vládní prioritou“, je najednou cupováním státního rozpočtu (odkaz) a tím to hasne. Loni kupříkladu dostali učitelé přidáno, oproti předchozím létům, poměrně hodně, ale kdo z vás tuší, že stát zaplatil peníze jen do září a zbytek nechal jako horkou bramboru krajům? Ty pak dělaly, co mohly, nicméně někde nebylo z čeho brát, takže učitelé v některých krajích byli prostě pár měsíců na původních penězích, resp. ředitelům často nezbývalo než zvýšit tarify na úkor peněz určených na odměny. Tím pádem učitelé dostali sumačně totéž, ale ti, kteří pracovali nadprůměrně a zasloužili by si odměnu, dotovali své kolegy, kteří se „jen vezou“. A to už ani nemluvím o letech předchozích, kdy se slibované přidání změnilo leda na větší penzum práce. Z toho vzniká u veřejnosti zdánlivě oprávněný pocit, „že se učitelům neustále přidává a těm darmožroutům je pořád všechno málo“, často spojený s názorem, že „vzdělávání je nekvalitní, protože děcka dneska nic neumí“. Velmi často je zpochybňována náročnost učitelského povolání. Pedagogové se běžně setkávají s postojem, že „beztak nic nedělají, do školy přijdou v osm, odejdou v půl druhé, jako hodina práce se jim počítá 45 minut a ještě mají spousty prázdnin, ředitelského a kdoví jakého dalšího volna, třeba když jedou s žáky na výlet“ (viz např. diskuse pod aktuálním článkem).

Rád bych se proto v dnešním článku věnoval zamyšlení, zda si pedagogové své peníze skutečně zaslouží. Ukážeme si na příkladech, co takový kantor běžně dělá a o čem často většinová společnost nemá ani tušení.

Výuka a její příprava

Běžný učitel má svou práci rozdělenu na dvě části, tzv. přímou a nepřímou pedagogickou činnost. Na základní škole je to 22 vyučovacích hodin (na středních školách 21 hodin) přímé činnosti. Přímou činností je myšlena přesně ta výuka, kterou všichni dobře známe z vlastní školní docházky, a díky které si spousta lidí myslí, že učitel každý den přijde do školy v osm a ve dvě už někde pije kafe. Pokud tomuto mýtu věříte, zkuste si doma nachystat 45 minut trvající prezentaci na jakékoli téma, které vás baví, tak, abyste o něm svým přátelům mohli něco zajímavého a poučného říci. Třeba co jste viděli na návštěvě v Praze, včetně fotek, informací o budovách, kde jste byli, historii míst, nebo třeba informace o všech hráčích fotbalového utkání, pokud jste se byli kouknout na Slávii. Záhy zjistíte to, co každý učitel dávno ví. Pokud chcete udělat jednu dobrou vyučovací hodinu, věnujete minimálně dvě hodiny čistého času přípravě materiálů a přemýšlení nad tím, v jakém pořadí o tom budete mluvit, jakou formu zvolíte, aby byli posluchači zaujati, co můžete nachystat navíc, pokud bude někdo rychlejší a mohl by se nudit apod. Napadne vás jistě – „No dobrá, tohle si přece každý učitel udělá jednou, a když to má hotovo, může spokojeně pít ve dvě kafe až do důchodu“ – nebo ne? V téhle fázi začíná dělení učitelů na dobré, průměrné a špatné. Zcela upřímně jsem si vědom, že i mezi mými kolegy se najdou takoví, kteří opravdu učí spousty let pořád to stejné dokola. Pokud však chcete dělat svou práci dobře, jste v tomto momentě na začátku nekonečného cyklu věčných příprav. Pokusím se vám to ukázat na příkladu svých příprav na hodiny. U některých předmětů, které učím dlouhodobě a pravidelně (např. matematiku pro první ročník VŠB) mám základní strukturu přednášky stále stejnou, to je pravda. Pokud tedy nedojde ke změně náplně kurzu, což se stává opravdu jen výjimečně, mohl bych ji používat poměrně dlouho. Jenže jako aktivní pedagog si pamatuji, co loni studentům na zkouškách nešlo, takže si pravidelně každý rok, nebo maximálně jednou za dva roky, projdu všechny příklady ve svých přednáškách i cvičeních a podívám se, zda by některý nestálo za to změnit nebo alespoň upravit zadání tak, aby studenti lépe chápali řešenou problematiku. Záleží mi přece na tom, aby získali co nejvíce znalostí a praktických dovedností, což v konečném důsledku vede také k úspěšnému složení zkoušek. Předloni jsem si kupříkladu nainstaloval GeoGebru – volně stažitelný software, který umožňuje nejen provádět výpočty, ale dají se v něm jednoduše zobrazovat grafy funkcí, třírozměrné objekty a má i spoustu dalších možností, které ocení např. kolegové učící deskriptivní geometrii. Rázem jsem měl v ruce něco, na čem jsem mohl na přednáškách ukazovat význam jednotlivých výpočtů, takže si každý může na vlastním počítači nebo mobilu vyzkoušet, co vlastně „ručně“ vypočítal a lépe pak pochopit, jak to lze využít v praxi. Bylo tedy nutné znova překopat celé přednášky tak, abych toho mohl co nejvíc ukázat graficky. Kromě toho si pravidelně povídám s kolegy vyučujícími fyziku nebo jiné odborné předměty o tom, na jakou část matematických znalostí je třeba klást důraz a s čím mají v poslední době studenti problémy. Takže když učím diferenciální rovnice na Fakultě strojní, obohatím výuku příkladem z fyziky o kmitání. Na Fakultě bezpečnostního inženýrství jsme místo toho počítali úlohu, kdy studenti na základě znalosti šířky zdi bytu v hořícím domě zkoumali přenos tepla skrz zeď, aby bylo možno popsat, jak se v důsledku požáru ohřívá vedlejší byt. Pokud má stejný kurz pro jinou fakultu dávat smysl, musí prostě vypadat jinak. Letos jsem začal navíc učit pár hodin fyziky na soukromém ostravském gymnáziu spojeném se základní školou. Prázdniny jsem strávil čtením pedagogických knih o alternativních metodách výuky a přemýšlel jsem, jaké pokusy lze se studenty udělat v laboratoři a co si mohou udělat sami doma. Vymýšlel jsem, které situace z reálného života zařadit do výuky tak, abych pomocí nich vysvětlil fyzikální zákonitosti a jevy, které budu poprvé v životě učit. Na každou takovou „nevysokoškolskou“ hodinu se snažím vždy vymyslet několik různých činností, aby byla hodina pestrá a činnosti se střídaly. A samozřejmě bylo opět nutné nachystat vhodné příklady tak, aby nebyly moc těžké pro pomalejší studenty, ale abych zároveň měl vždy něco navíc pro ty rychlejší.

Co všechno je započteno v nepedagogické činnosti?

Jsou však přípravy to jediné, co by měl dobrý učitel vykonávat nad rámec vlastního učení? Asi každý z nás ví, že žáci občas napíší nějakou tu písemku a učitel ji opraví. Realita? Písemku je nutné připravit tak, aby otázky byly různorodé, a správně didakticky jste otestovali to, zda si žáci z výuky odnesli to podstatné. To trvá zhruba půlhodinku. Pak ji ještě tisknete nebo napíšete na počítači, abyste ji ve třídě mohli promítnout. Opravou jedné desetiminutovky pro třicetihlavou třídu následně strávíte zhruba 45-60 minut svého života. Takový češtinář nebo matikář sice vede jen pět tříd, ale někteří písemky píší i každý týden. Přírodopisec nebo dějepisář má sice písemek v každé třídě méně, ale vede kolem deseti různých tříd ve svém předmětu, takže časová náročnost je v konečném důsledku stejná. A když žáci písemku zkazí (což je dnes a denně), chtějí a potřebují si známku opravit. Pokud nechcete, aby se psala přímo v další hodině ještě i oprava (neboť nechcete zdržovat další výuku), nabídnete žákům, aby přišli po vyučování a napsali si opravu ve vašem volném čase. Takže ji opět nachystáte, s žáky napíšete a pak ji samozřejmě zase znova opravíte. A to se vůbec nebavíme o slohovkách, čtvrtletních pracích z matematiky, kontrole čtenářských deníků nebo laboratorních úlohách.

Pravidelně komunikujete s rodiči a žáky, a to nejen virtuálně mailem, ale i reálně, když se třeba maminka zastaví zeptat, proč se Janičce nepodařila písemka, když se tak učila, zatímco Honzův tatínek píše, že Honzík onemocněl a protože je to svědomitý žák, rád by se připravil po dobu své nepřítomnosti doma. Rádi podpoříte svého žáka (oceňujete, že se snaží), a protože jste třídní, obejdete všechny své kolegy ve sboru, abyste mu poslali ucelený seznam výuky na nejbližší týden, všechny domácí úkoly a také, co se psalo za písemky a z jaké látky, aby se tomu Honza mohl doma věnovat a nic nedoháněl. Někteří pedagogové mají navíc webové stránky, kam pravidelně nahrávají studijní materiály nebo například oznamují žákům, kdy bude která písemka. Jejich údržba a pravidelná aktualizace stojí také hodně času.

A jestli si myslíte, že o přestávce dojdete do kabinetu, dopijete vystydlé kafe z rána a trochu dáte odpočinout hlasivkám před další hodinou, jste opět vedle jak ta jedle. Vaše roztomilé děti totiž po hodině matematiky konečně vstaly z lavic a jsou plny energie. O přestávce je třeba dávat pozor, aby se vzájemně nepozabíjely na chodbách, neprohodily se oknem a nezničily vybavení školy. K tomu slouží dohledy – o přestávce na chodbách, před a po vyučování v šatnách a v době oběda ve školní jídelně. Každý pedagog jich má týdně něco mezi 90 a 120 minutami. Odmyslím-li si neuvěřitelný hluk, který třeba dohled ve školní jídelně provází, realita je taková, že nemáte ani sekundu na odpočinek. Často máte vyučovací hodinu, pak zazvoní a vám v téže chvíli začíná dohled venku na chodbě, na který opět plynule naváže další vyučovací hodina. Nikoho nezajímá, že nemáte teleport a okamžitě se zvoněním nezmizíte ze třídy a neobjevíte se o patro výše na chodbě. Jestli jste navíc měli žízeň nebo se potřebovali vyčurat, můžete si zkusit odskočit, ale upozorňuji, že v tom momentě nejste na dohledu. Takže pokud se někomu ve vám svěřeném úseku něco stane, jste za to odpovědni vy. U soudu, kde vás bude rodič žalovat, že jeho Pepovi někdo zlomil ruku, nikoho nebude zajímat, že jste se byli zrovna vyčurat, protože déle než tři hodiny zadržovat plný měchýř opravdu nevydržíte.

„Volno“ v divadle, ZOO či na výletě

Jsou dny, kdy se zdá, že přece jen bude klid. Kupříkladu, když je naplánována návštěva divadla. Vždyť přece „nemusíte učit, odjedete s třídou na představení, tam si hodinku dvě posedíte a pojedete zpět.“ Ve skutečné realitě hlídáte celou třídu jako ostříž, aby Petr nehodil Květu do vozovky a zmatený Martin nasedl a vysedl na správné tramvajové zastávce. Během představení si polovina třídy hraje na mobilu (se zapnutým zvukem) a vy to musíte řešit. Bonusová radost vás čeká po návratu do školy. Cesta do divadla je totiž nepedagogická činnost a vy jste dnes neučil. Tím pádem nemáte odučeno svých 22 hodin týdně, a protože jeden z kolegů je nemocný, učíte zítra i za něj. Normálně se suplování nad 22 hodin týdně platí penězi navíc, ale chytrý ředitel šetří na prostředcích, takže nejprve rozdělí suplování těm, kteří místo výuky měli nepedagogickou činnost. Až pak dává suplování ostatním. Tudíž pokud jste měli během dne okno, ve kterém obvykle opravujete písemky, dnes nic neopravíte, neboť jste byl v divadle. A pozor, zítra také ne, neboť suplujete. Ještě rádi si sešity vezmete domů.

Když jedete se třídou na výlet, řešíte navíc, kdo má v batohu pivo a další laskominy. Takový lyžařský kurz zná každý z nás jako zábavu a po letech vzpomíná, co všechno jsme těm učitelům prováděli. Zkuste si ale někdy pustit film Sněženky a machři a představte si, že vy jste ten, komu se ti studenti opijí, a řešíte, zdali volat záchranku a budete mít průšvih ve škole, protože jste nezvládli dohled. Druhou možností je snaha vše ututlat a nakonec můžete dopadnout ještě hůř, protože dotyčný bude mít skutečně otravu alkoholem. Během vícedenních výletů máte i noční služby podle předem daného rozpisu, takže kupříkladu každou hodinu v noci obcházíte ubytovnu a řešíte, zda je všude pořádek a klid, od čehož vedete přísnou evidenci, kdyby se něco stalo. Zkrátka takový ponocný v kombinaci s úklidovou službou WC na benzínové pumpě. Sám si vždy vzpomenu na třídenní školní výlet do Prachovských skal, kde jsem kdysi jako vysokoškolský student jel pomoci své mamince s dohledem. Měli jsme s sebou také jednoho otce, který pracoval jako dozorce ve věznici. Na cestě domů se učitelů ve vlaku ptal, jak tohle mohou denně vydržet, a nakonec oznámil, že už se moc těší zpět do věznice, kde je klid a pohoda.

Co je schováno za vánoční besídkou?

Další oblíbenou nepedagogickou činností jsou propagační akce školy – divadelní vystoupení pro rodiče, vánoční a velikonoční jarmarky, Dny Země, přespání ve škole a různé další projektové dny, které si jen může zřizovatel nebo ředitel v honbě za co nejlepší pověstí školy vymyslet. Podívejte se, s čím vším chodí domů vaše děti, a pochopíte, co mám na mysli. Školy jsou dnes výrazně podfinancovány a tohle je jedna z mála možností, jak si může škola přilepšit. Kdo to však nachystá? No samozřejmě vy ve svém volném čase, pardon, chtěl jsem říct během nepedagogické činnosti. Takže například vymýšlíte, co uděláte s dětmi ve výtvarce, aby se to pak prodávalo na jarmarku. No a pak tam ten čas jarmarku po výuce s dětmi strávíte. Ostatní řeší vánoční úklid a vy sedíte ve škole.

Jak už jsem nenápadně naznačil, škola nemá peněz nazbyt a ředitel šetří každou korunu. Máte na starosti sbírku kabinetu přírodopisu? Jste s rodinou na výletě a místo, abyste v lese sbírali houby, sbíráte mech, šišky, kamení a další přírodniny. Vaše sbírka totiž po pár letech vybledla a musí se doplnit. Přijde vám to absurdní? Věřte mi, že je to reálné, což mohu potvrdit z vlastní životní zkušenosti. Mám za manželku učitelku základní školy a řeknu vám, že tak každý druhý den slyším „Jé, tohle je super. To musím vzít do školy.“ Zatímco spousta lidí má tendence tu a onde vzít něco z práce a odnést si to domů, učitel je jediné povolání, kde dotyčný pravidelně bere svoje věci a nosí je do školy.

Třídní schůzky a věci kolem

Ještě stále máte pocit, že učitelé odchází ze školy v půl druhé? Už ne, že? To je dobře. Jsou tady třídní schůzky. Nestačí říct rodičům, že letos se jede na lyžák, budeme vybírat padesát korun na kino a rozmohlo se nám slovíčko „prcat“. Jejich součástí bývají pravidelné konzultace s rodiči. Marečkův tatínek se totiž přišel podívat, který lump to jeho synovi zkazil známku na vysvědčení z fyziky. Za špatné znalosti Marka totiž nemůže Marek, který každou hodinu vzadu nedává pozor a místo na fyziku se soustředí na vedle sedící Alenu, můžete za to přece vy, protože jste Marka dostatečně nemotivovali. Ale abych jen nekřivdil, většina rodičů přijde s konstruktivní diskusí na téma, co mohou pro své ratolesti udělat, aby se lépe připravily, učily a měly lepší známky. A to jsou přeci partneři, které do háje poslat nechcete, takže jim věnujete svůj čas a v den třídních schůzek se nedostanete ze školy před 18:00.

Třídní schůzky jsou jen párkrát ročně, takže to přežijete. Jenže každý učitel má navíc pracovní porady, klasifikační porady a pedagogické rady, například aby každý věděl, jak se chovat ke konkrétním žákům ve škole. Někdo má individuální vzdělávací plán, jiný zdravotní potíže. Tamten teď dva týdny nebude, neboť je na sportovním soustředění s hokejovým klubem. Je potřeba vyřešit, jak pojmout klasifikaci, neboť Robert je v lázních a my máme pololetí. Tyhle různé porady jsou na některých školách jednou týdně, někde méně často. Četnost určuje ředitel. Realita je taková, že obvykle dvakrát do měsíce porada končí kolem 16:00.

Dobrý učitel se učí celý život

No, a pak je tu DVPP – další vzdělávání pedagogických pracovníků. Sám jsem vystudovaný středoškolský učitel matematiky a fyziky, a ačkoli celý život učím na technické univerzitě, mohu vám popsat, jak probíhá vysokoškolské studium pedagogického směru. Vlastně jsem vystudovaný odborník na matematiku a fyziku. Celých pět let jsem studoval odbornou matematiku a fyziku na vysokoškolské úrovni stejně tak, jako bych měl pracovat někde ve výzkumném ústavu. K úplnému odbornému studiu mi chybí jen pár předmětů a místo nich jsem měl jeden semestr obecné didaktiky (předmět, kde se bere teorie jak učit), jeden semestr pedagogiky a psychologie, jeden psychologie dítěte, jeden didaktiky matematiky, jeden didaktiky fyziky (co a jak se učí v těchto předmětech) a laboratorní práce týkající se školních pokusů z fyziky. To ze mne „udělalo“ středoškolského učitele s aprobací matematika a fyzika. Odmysleme si, prosím, smysl tohoto vzdělávání pedagogů, neboť to je téma na samostatný článek, kterému bych se rád v budoucnu také věnoval. To, co se vám tím nyní snažím vysvětlit, je skutečnost, že pedagog dnes ve škole denně řeší např. všemi oblíbenou inkluzi, tedy jak se chovat k žákům tělesně, mentálně nebo sociálně znevýhodněným, ale také jak vyhledávat talentované děti a jak se jim lépe věnovat. Stále častěji jste v dnešní době v kontaktu se žáky, kteří nemají češtinu jako mateřský jazyk. Dnes je moderní výuka tzv. CLILu, tedy svůj přírodopis nebo fyziku prokládáte anglickými slovíčky, aby se žáci v rámci mezipředmětových vazeb naučili terminologii i v cizím jazyce. Ti šikovní zkoumají alternativní způsoby výuky, zajdou se podívat na seminář o badatelské výuce apod. Škola začala používat elektronické třídní knihy, interaktivní tabule nebo tablety a je třeba zvládnout ovládání softwaru. Nic z toho vám samozřejmě při studiu na fakultě neřekli a vy musíte na školení. Takže ředitel vás pošle v rámci vašeho dalšího vzdělávání na nějaký kurz pro zvýšení vašich kompetencí, abyste byl pro školu užitečnější, a vám nezbývá než jít. Máte to totiž v pracovní smlouvě. A pozor, opět se jedná o nepedagogickou činnost, takže se za vás supluje a vy nemáte pak svých 22 hodin týdně, takže si to ještě odsuplujete, ale to už bych se opakoval, tenhle příběh už znáte. Uznávám, že v tomto bodě bývají ředitelé soudnější a většinou vám ten podraz neudělají, ale jsou školy, kde to je běžnou praxí.

Projekty a související administrativa

A neměli bychom zapomínat na projekty, o kterých jsme ještě nemluvili. Existují totiž nejen známé Šablony (bez nichž by školy například neměly dostatek prostředků na asistenty pedagogů pro inkludované děti), ale i různé další projekty EU, krajů a měst. U nás třeba existují projekty Statutárního města Ostrava, v nichž se věnujete talentmanagementu. Například vymýšlíte kroužky pro šikovné děti, kde si mohou po vyučování sednout do laboratoře a pod vaším dohledem udělat chemický pokus, na který by v hodině nebyl prostor ani čas. Je pravdou, že taková hodina je pro pedagoga radost. Chystáte ji s nadšením a po celém dni práce s průměrnými dětmi je příprava a výuka pro ty šikovné radostí. Na druhou stranu ji však musíte mít o to lépe nachystánu. Je nutné častěji ji inovovat, pravidelně vymýšlíte úlohu zbrusu novou. Takže vaše radost stojí další čas. Reálně pak sice za odučenou hodinu dostanete dvě stovky navíc, jenže když započtete další dvě až tři hodiny přípravy, dostanete se klidně k padesátce za hodinu, což jsou peníze, za které dnes nedělají ani studenti ve skladu v TESCU. Každou takovou hodinu v projektech navíc musíte vykázat administrativně, neboť projekty navíc znamenají také extra agendu.

A tím jsme se dostali k jedné z nejvíce frustrujících činností učitele, kterou je papírování. Když si kupříkladu vezmete individuální vzdělávací plány (IVP) žáků, které má každý nadaný nebo inkludovaný žák, má průměrný učitel kolem třiceti IVP ročně, což znamená, že na začátku, v pololetí a na konci školního roku sepíšete, čeho konkrétní žák dosáhl ve vašem předmětu, jak se chová, co by mu mohlo pomoci apod. Třídní to dá dokupy, předá výchovnému poradci, který pak komunikuje s PPP (pedagogicko-psychologická poradna) a SPC (speciální pedagogické centrum), odkud se pak pravidelně přijdou podívat, jak se žákovi daří v hodině a zdali mu nastavená péče pomáhá. Někteří žáci navíc dostávají hodiny pedagogické podpory spočívající v tom, že vyfasujete Kačenku z 6. B, které nejde matematika, a jeden na jednoho se s ní hodinu týdně po výuce učíte navíc, aby stíhala tempo třídy. Dobrá zpráva je, že tu hodinu extra máte proplacenu. Špatná je, že k tomu opět vedete papírovou agendu. Spousta dalšího papírování se pak pojí s jednotlivými posty ve škole. Už jsem psal o funkci třídního učitele, kterou si většina z nás nějak dovede představit. Třídní učitel však nejen komunikuje s rodiči ve větší míře než ostatní učitelé a organizuje výlety, ale je zodpovědný za jakoukoli agendu, která se týká jeho třídy. Pro bližší představu například vede matriku, kde neustále aktualizuje údaje o žácích, vybírá peníze na akce a uhání ty, kteří mu je nenosí, řeší vydávání a vracení učebnic a vymáhá peníze za jejich poškození. Mimo vlastní výuku vede třídnické hodiny (minimálně jednou měsíčně), kde řeší dodržování školního řádu, bezpečnost ve škole, vztahy ve třídě, kázeňské problémy a další věci, které jsou aktuálně potřeba. A všichni mu chodí žalovat, takže dnes a denně řeší problémy své třídy. Jednotliví pedagogové však mají další role. Někdo je kariérovým poradcem a pomáhá osmákům a deváťákům s výběrem střední školy, pokud si nedovedou vybrat sami. Jiný je výchovným poradcem, který vede agendu IVP za celou školu a koordinuje spolupráci s SPC a PPP. Další je preventistou sociálně-patologických jevů. Ten řeší, když se ve škole vyskytne např. šikana, násilí, drogy, prostě spousta problémových věcí, kterým musíte věnovat neustálou pozornost a mít je pod kontrolou. Další pedagog je koordinátorem EVVO (environmentální vzdělávání, výchova a osvěta), tedy řeší plán environmentální výchovy. Pedagogové jsou navíc spojení v předmětových komisích, aby mohli společně koordinovat olympiády, soutěže, exkurze, vycházky apod. Představte si to třeba tak, že chcete vzít žáky do hvězdárny a musíte vybrat z nabídky program, domluvit to na hvězdárně a zaměstnanci říct, co se zrovna učí tak, aby program hezky navázal na vaši vlastní výuku a zároveň se dohodnout i s kolegou, aby s vámi šla i vedlejší 9. B, které se to taky hodí.

Maličkosti a malichernosti

Je třeba neopomenout také jeden z posledních problémů, a to je majetek školy. Máte na starosti například přírodovědný kabinet a jste zodpovědný za to, že si kolega půjčí mikroskopy nebo kostlivce, takže neustále vedete evidenci a víte, co kde je a kdo to má zrovna půjčeno. Jednou za rok je navíc stanovena inventarizační komise (z dalších učitelů), která projde celou školu a zkontroluje, zda se nic neztratilo nebo nerozbilo, a když rozbilo, tak co je třeba odepsat a sehnat znovu a co se dá opravit. Takže projdete celou vaši sbírku, kabinet i třídu a zkontrolujete každý čárový kód na každém předmětu v ceně řekněme od tisícovky nahoru, což je dneska prakticky všechno. Jestli si ještě vzpomínáte, když jste šli na základce do kabinetu pro vycpaného orla, je vám jasné, kolik tam těch věcí je, a jak dlouho tím pádem probíhá kontrola, pokud nemá být jen formální.

Nepletu se, pokud si myslím, že už toho máte dost? V pořádku, proto už jen nenápadně naznačím pár „drobností okolo“. Sem tam probíhají různé malé akce typu „Sběr papíru“, takže postojíte od 7:30 do 8:00 u vrátnice a taháte balíky s papírem nebo jindy pytle s víčky. A opravdu dobrý pedagog se neomezí na větu „Co jsi dělal včera v osmičce?“ a místo diskuse, jak dotyčný dělá nějaký pokus, o kterém mluví nadšeně žáci v jídelně, poprosí kolegu, zda by se taky nemohl přijít podívat a inspirovat se. Osobně si myslím, že vzájemné hospitace jsou vynikajícím způsobem, jak se profesně posunout dál, neboť něco děláte dobře vy a něco zase někdo jiný. Bohužel někteří kolegové mají často dojem, že je jdete kritizovat, takže to chce trochu taktu a někdy až politického vyjednávání. Když si však zvyknete na to, že vám v hodině někdo sedí vzadu v poslední lavici a odpoledne si zajdete na pivo probrat, co se povedlo a co ne, získáte zpětnou vazbu, která vám umožní posunout svou výuku dál. Bohužel to opět stojí čas navíc. To by nebyl takový problém, na to jste zvyklí. Jenže ten čas už dávno nemáte. V tomhle momentě totiž neděláte osm hodin denně, ale mnohem víc. Správný učitel totiž nepracuje jen tehdy, když je ve škole, ale vlastně 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Protože pak si doma pustíte počítač, na něco zábavného koukáte a najednou si řeknete „Moment, tohle by se mi hodilo ve škole.“ Vezmete tužku a místo odpočinku začnete chystat práci. Já to tak mám běžně a jsem vlastně strašně rád, že to tak je. Má práce mne naplňuje a prolíná se mým životem. Jsem rád, že ji mohu dělat. A má to tak spousta mých kolegů. Nemyslete si o nich, že přijdou do práce v osm a ve dvě si někde vaří kafe. Není to pravda. A snažte se pochopit, že pokud někdo pracuje tímto stylem, měl by dostat slušný plat. Energie nás, co v tom vidíme poslání a smysl svého života, tak či onak skončí u Vašich dětí. A je svým způsobem i na Vás, zda se jim budou věnovat pedagogové kvalitní, nebo ti, pro které je to „8 hodin a dost.“

Co dodat závěrem?

Zde se pro tentokrát zastavme. Chtěl jsem vám v druhé polovině článku ještě ukázat, jak souvisí plat učitelů a peníze investované do vzdělávacího procesu (neboť se nejedná jen o výplaty kantorů, ale také vybavení škol a spoustu dalších věcí) s kvalitou vzdělávání, ale zdá se, že jsem se rozepsal mnohem víc, než jsem původně zamýšlel. Zanechme tedy prozatím úvahy v tomto bodě. Pokusím se co nejdříve tomuto tématu věnovat další pokračování. Pokud máte zájem o aktuálním článku diskutovat, nabízím opět svůj Facebookový profil, kde jsme minule měli poměrně plodnou diskusi a snad se to povede i tentokrát.

V prvé řadě bych chtěl poděkovat autoru anekdoty Milanu Kocmánkovi a také Týdeníku Školství za laskavý souhlas s použitím kresby. Dík patří také kolegům doktoru Marcelu Karabínovi z VŠCHT v Praze, doktoru Janu Kotůlkovi z VŠB-TU Ostrava a své manželce za korektury a věcné připomínky.

Pokud chcete o problému diskutovat, mohu nabídnout k dispozici například svůj Facebookový profil. Názory mne zajímají, nestyďte se napsat!